Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nizozemští folkováři HEIDEVOLK (v překladu „Lidé z vřesovišť“) prosluli především zatvrzelým lpěním na užívání svého ne příliš zpěvného rodného jazyka a pak také dvojicí zpěváků, která jejich melodickému metalovému výrazu vždy vtiskávala poměrně originální nádech. Především tyhle dva momenty z nich podle mého učinily veřejně poměrně známé metalové těleso, jež mělo na konci loňského roku na pažbě již pět albových zářezů a celkem slušnou reputaci – takovou, s kterou se sice nikdy nedostanete na úplný vrchol, ale v zasvěcených kruzích jste jistě za hrdiny.
Koneckonců, proč ne, vždyť na druhou stranu leccos z produkce Holanďanů vždy sneslo přísnější měřítka a u ohňů na loukách, v lesních houštinách i v kovárnách na celém světě se vždy dala sem tam zaslechnout nějaká ta nota z jejich produkce – když už se tedy člověk přímo nevypravil na jejich koncert, který býval a stále bývá zárukou šťavnatého výkonu a ještě šťavnatějšího zážitku z něj.
Příchod nového alba, které těsně následovalo příchod nového letošního roku, pojmenovaného, jak jinak, znovu pěkně po holandsku „Vuur van Verzet“ („Oheň odporu“) na tom zřejmě dočista nic nezmění. HEIDEVOLK si prostě jedou dál tu svojí pagan/folkovou písničku, v níž se především vyznávají ze své sounáležitosti k přírodě vůkol a spolu s ní pozvedají sekyrky k rebélii a odporu proti panstvu velkomožnému. Tuhle přitlačí na invenční pilu či popustí uzdu angličtině, aby se jim povedl opravdový hit (zde se obojí ideálně sešlo v opravdu řízné „A Wolf In My Heart“), tamhle zase naopak zkušeně zdůrazní duševní rozměr toho svého kovového pohanství (parádní, čistě sborová „Yngwaz´ Zonen“) a jinak zůstávají sami sebou, věrni i klasickému metalovému riffu, s nímž toho ovšem kolikrát mnoho nevykouzlí.
Téměř hodina ve společnosti alba je proto možná až příliš, neboť hlušším, „univerzálním“ místům se zkrátka nevyhnete a je určitě na škodu slyšet, jak se potenciál nashromážděný v právě zmíněných skladbách či dalších solidních kouscích jako „Brittania“, „Gungnir“ či další jazykové výjimce „The Alliance“ (s hostujícím Nemtheangou z PRIMORDIAL) pomalu, ale jistě rozplývá ve víru provařené metalové rutiny.
Ale to je přesně onen typický obrázek, který se objeví alespoň v mé mysli, pokud se řekne HEIDEVOLK. Kapela, která se sice nikdy nedostane na úplný vrchol, ale v zasvěcených kruzích je jistě za hrdiny. Pakliže s ním nemáte problém, je jisté, že i „Vuur van Verzet“ vám přinese několik okamžiků, za které stojí si jej vyposlechnout – jinou úlohu vlastně ani nemá. Potěšit, možná bojovně naladit a hlavně zdůraznit, že když vám nějaké to metalové album přinese alespoň kousek radosti, není určitě skládáno nadarmo.
1. Ontwaakt
2. A Wolf In My Heart
3. Onverzetbaar
4. Yngwaz´ Zonen
5. Britannia
6. The Alliance
7. Tiwaz
8. Het Oneindige Woud
9. Gungnir
10. Woedend
11. Het Juk der Tijd
12. Drink op de Nacht (bonus)
13. Een Wolf in mijn Hart (bonus)
Diskografie
Vuur van Verzet (2018) Velua (2015) Batavi (2012) Uit oude grond (2010) Walhalla wacht (2008) Wodan heerst (EP) (2007) De strijdlust is geboren (2005)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2018 Vydavatel: Napalm Records Stopáž: 58:17
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?