Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nizozemští folkováři HEIDEVOLK (v překladu „Lidé z vřesovišť“) prosluli především zatvrzelým lpěním na užívání svého ne příliš zpěvného rodného jazyka a pak také dvojicí zpěváků, která jejich melodickému metalovému výrazu vždy vtiskávala poměrně originální nádech. Především tyhle dva momenty z nich podle mého učinily veřejně poměrně známé metalové těleso, jež mělo na konci loňského roku na pažbě již pět albových zářezů a celkem slušnou reputaci – takovou, s kterou se sice nikdy nedostanete na úplný vrchol, ale v zasvěcených kruzích jste jistě za hrdiny.
Koneckonců, proč ne, vždyť na druhou stranu leccos z produkce Holanďanů vždy sneslo přísnější měřítka a u ohňů na loukách, v lesních houštinách i v kovárnách na celém světě se vždy dala sem tam zaslechnout nějaká ta nota z jejich produkce – když už se tedy člověk přímo nevypravil na jejich koncert, který býval a stále bývá zárukou šťavnatého výkonu a ještě šťavnatějšího zážitku z něj.
Příchod nového alba, které těsně následovalo příchod nového letošního roku, pojmenovaného, jak jinak, znovu pěkně po holandsku „Vuur van Verzet“ („Oheň odporu“) na tom zřejmě dočista nic nezmění. HEIDEVOLK si prostě jedou dál tu svojí pagan/folkovou písničku, v níž se především vyznávají ze své sounáležitosti k přírodě vůkol a spolu s ní pozvedají sekyrky k rebélii a odporu proti panstvu velkomožnému. Tuhle přitlačí na invenční pilu či popustí uzdu angličtině, aby se jim povedl opravdový hit (zde se obojí ideálně sešlo v opravdu řízné „A Wolf In My Heart“), tamhle zase naopak zkušeně zdůrazní duševní rozměr toho svého kovového pohanství (parádní, čistě sborová „Yngwaz´ Zonen“) a jinak zůstávají sami sebou, věrni i klasickému metalovému riffu, s nímž toho ovšem kolikrát mnoho nevykouzlí.
Téměř hodina ve společnosti alba je proto možná až příliš, neboť hlušším, „univerzálním“ místům se zkrátka nevyhnete a je určitě na škodu slyšet, jak se potenciál nashromážděný v právě zmíněných skladbách či dalších solidních kouscích jako „Brittania“, „Gungnir“ či další jazykové výjimce „The Alliance“ (s hostujícím Nemtheangou z PRIMORDIAL) pomalu, ale jistě rozplývá ve víru provařené metalové rutiny.
Ale to je přesně onen typický obrázek, který se objeví alespoň v mé mysli, pokud se řekne HEIDEVOLK. Kapela, která se sice nikdy nedostane na úplný vrchol, ale v zasvěcených kruzích je jistě za hrdiny. Pakliže s ním nemáte problém, je jisté, že i „Vuur van Verzet“ vám přinese několik okamžiků, za které stojí si jej vyposlechnout – jinou úlohu vlastně ani nemá. Potěšit, možná bojovně naladit a hlavně zdůraznit, že když vám nějaké to metalové album přinese alespoň kousek radosti, není určitě skládáno nadarmo.
1. Ontwaakt
2. A Wolf In My Heart
3. Onverzetbaar
4. Yngwaz´ Zonen
5. Britannia
6. The Alliance
7. Tiwaz
8. Het Oneindige Woud
9. Gungnir
10. Woedend
11. Het Juk der Tijd
12. Drink op de Nacht (bonus)
13. Een Wolf in mijn Hart (bonus)
Diskografie
Vuur van Verzet (2018) Velua (2015) Batavi (2012) Uit oude grond (2010) Walhalla wacht (2008) Wodan heerst (EP) (2007) De strijdlust is geboren (2005)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2018 Vydavatel: Napalm Records Stopáž: 58:17
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.